Vánoce!

Zase nastalo to období, kdy se začínáme těšit na Vánoce.

 Pečeme cukroví, věšíme vánoční ozdoby, kupujeme dárky, koukáme na vánoční filmy a těšíme se na prázdniny. Ale je to zároveň i období shonu, častých hádek a stresu.

Stresu z toho, že musíme uklidit, že nestihneme napéct cukroví, že vybereme špatné dárky.

O čem jsou vlastně Vánoce? Poslední dobou na to zapomínáme. Není to o dárcích a jídle. Je to o rodině. O tom, že se na chvíli všichni zastavíme, odložíme všichni své povinnosti a sejdeme se spolu u večeře. Tohle mám na Vánocích opravdu ráda.

Ale taky mám ráda Vánoční výzdobu. A proto jsem se rozhodla se s Vámi o ní podělit, protože jsem na ni letos opravdu pyšná.

Tyhle balety jsem našla na internetu jako fotku (Tady ) a návod jsem si potom vyhledala tady. 

Sukýnky jsem udělala podle sebe, protože z internetu to na mě bylo moc složité.

A nakonec vločky, které jsem si trochu zmenšila, protože na mě byly už i ty baleríny příliš velké.

Vzhledem k tomu, že máme s bráchou společný pokoj, s výzdobou nemůžu moc experimentovat, jelikož je v pubertě a přijde mu to trapné. Proto máme letos jen moje balety a tuto vánoční hvězdu.

Ano, vidíte dobře. Uprostřed je můj koník. Je tam od mých 10 let a je prostě přímo uprostřed okna, takže se hvězda dává přímo na něho :D 

Poslední výzdoba pokoje je kytice už uschlých růži, kterých je 18 :3 Vím, není vánoční, jenže jsem ji dostala na narozeniny a nehodlám se ji vzdát.

Co vy? Co máte rádi na Vánocích? Jaké dekorace zdobí váš pokoj? Pište, inspirujte se :)

Posek?

Nedávno jsem byla s mým kamarádem, kterého jsem naposledy viděla zhruba v Srpnu.
Jak to tak bývá, vykládali jsme si o všem možném, on mi povykládal plno věcí o nové škole, já mu o tom, co teď prožívám za dilemata apod.

Pak jsme si vykládali déle a najednou bylo ticho. Chvilku se zamýšlel a pak se mě zeptal.
"Vyhovuje ti tvůj styl života? Vždyť si vždy chtěla něco jiného ne?"
A já se zamyslela...

Jsem typ člověka, který rád plánuje. Mám dobrý pocit, když v pondělí vím, co budu dělat o víkendu. Jenže poslední dobou se mi nedaří nic plánovat. Chtěla bych, jenže okolnosti mi to nechtějí dovolit.
Mám ráda, když jsem si aspoň zhruba jistá svým programem.

Neříkám, že teď si tím jistá nejsem, jenže to, že každý víkend budu dělat to stejné, mě už nijak nenadchne.
Ten pocit, že vím, že nastane pátek, já si sbalím věci a odjedu.. je to tak stereotypní, tak jisté, až to bolí... Neříkám, že tam, kam jezdím, nejsem ráda, ale kdyby to aspoň nebyla samozřejmost, nebo kdybych dělala tam trochu něco jiného, než sezení u TV.

  Říkáme si, jak bude náš život pestrý, jak budeme dělat různé věci. Jenže pak spadneme do stereotypu a z toho už se nejde jen tak lehce vymanit...
Neporadím Vám, jak nespadnou do stereotypu, protože já sama do něho spadnou nechtěla, ale stalo se mi to :O

Přeju Vám všem lepší život, brzy se zase ozvu :)

Někdy nechceme slyšet pravdu

Občas se dostaneme do situace, kdy potřebujeme poradit. Začneme váhat a chceme, aby nám někdo řekl na věc jeho názor.
 Ale někdy se stane, že nechceme slyšet pravdu. Víme, že pravda je bolestivá, že se nám nebude líbit. A bojíme se, že si pak uvědomíme, že musíme udělat něco, co nebude úplně super.

Na jednu stranu chceme rady, abychom si vyjasnili věci, ale na druhou stranu nechceme rady, které víme, jak dopadnou.

  Někdy se nechceme svěřovat, protože víme, že nám dotyčný řekne to, čeho se obáváte a bude to bolet.

Chcete příklad?
 Máte vztah a v něm máte problém (dejme tomu, že váš partner si na vás nechce udělat čas). Říkáte si, jak to je moc super, jak to vůbec nevadí, že potřebuje prostor a plno dalších věcí.  A pak se o tom bavíte s někým jiným a on vám chce poradit. Jenže vy si říkáte, že to stejně víte. A nechcete radu, protože když ji uslyšíte, budete muset něco udělat. A to něco nebude pěkné. Museli byste si s tím druhým promluvit a třeba by to nedopadlo dobře, třeba byste se pohádali. A proto raději ani nechcete slyšet to, že máte problém...

Bolest

Pár dnů zpátky jsem četla jeden strašně pěkný příběh.
 Bylo to něco ve smyslu, že otec dával synovi velmi důležitou životní lekci.
 Syn, který byl ještě malý, se často zlobil. A otec mu řekl, že pokaždé, co se rozzlobí, zatluče hřebík do plotu. Chlape se začátku tloukl hodně hřebíku a po čase svůj hněv kontroloval. (Samozřejmě zjistil, že lepší je ovládat se, než zatloukat hřebíky. Nakonec přišel den, kdy se chlapec ani jednou nerozhněval. Otec mu řekl, ať vytáhne hřebík za každý den, co se nerozzlobí.
  Postupem času v plotě nezůstaly žádné hřebíky. Tehdy vzal otec chlapce za ruku a odvedl ho k plotu. Tam mu řekl: ,,Udělal jsi dobře chlapče, ale podívej se na ty díry v plotě. Ten plot už nikdy nebude takový, jaký byl. ´´

A s čím to vlastně souvisí? Převeďme si to do normálního života.
 Když řekneme něco ve zlosti, zanechá to stejné jizvy, jako když do člověka zabodneme nůž a vytáhneme ho. (Můžeme si to představit i jako sklo. Když se rozbije můžeme ho slepit, ale zůstanou tam čáry napořád).
 Nezáleží na tom, kolikrát řekneme "lituji", rána stále zůstane.
 A určitě víme z vlastní zkušenosti, že rána slovem bolí někdy více, než fyzický úder. Zvlášť, když je to od člověka, který je náš kamarád, nebo od milované osoby.
  Proto bychom se měli zamýšlet před tím, než něco vypustíme z pusy. Protože pak už se to těžko bere zpátky.

Sen/sny

Nedávno mi kamarád poslal tyhle dvě slova. A mi v hlavě začalo běhat plno věcí.

  Život je o tom, že v mládí si určíme sen a za tím si jdeme. Během dospívání se na něm snažíme pracovat a vlastně celý život si ho splňovat.
Ale co když nám něco brání si náš sen splnit? To je potom pro nás jakési zklamání.

  Od mých asi 12let jsem často přemýšlela nad klasickou otázkou "čím budu až vyrostu". Vybrala jsem si psycholožku. Ptáte se proč? Sama nevím. Možná proto, že mě bavilo pracovat s lidmi a od jakživa lidem pomáhat. Začalo se mi to tak líbit, že se to stal můj sen. Celou základku jsem si za tím šla.
Na konci prváku jsem byla na návštěvě u svého tatínka. Povídali jsme si a řekla jsem mu o mém vysněném povolání.
Řekl mi, že když mám 4 z matiky, tak mě nevezmou na žádnou vysokou školu a na práci můžu zapomenout.
  V tu chvíli se ten můj velký sen zbořil jako domeček z karet.
  Představte si, že stál na nějakém starém malém mostečku a můj táta ho proboural a sen spadl do vody a uplaval.
V tu chvíli jsem nemyslela na nic jiného a v hlavě mi běhalo jen: No jo ty na to nemáš, ty nebudeš ta, kterou chceš být, ty to nezvládneš.
Jenže pak mi něco došlo. No a co, že mi nejde matika, ono nikdo není dokonalý. Ale to neznamená, že to nezvládnu.
A tak jsem teď dokončila druhák zase se svým snem. Ptáte se, jak jsem se k němu zase dostala? Jednoduše.
Když něco chci, ale opravdu vážně chci, půjdu si za tím. A budu se snažit, ať mi to nikdo a nic nezkazí.

Měli by to dělat všichni. Jít si za svým snem i přes překážky.
Netvrdím, že to bude lehké a rychlé. Ale až tomu dosáhnete (ať už je to cokoliv), tak to bude stát za to. Budete mít tak úžasný pocit...a to mi věřte, ta dřina za to stojí.
Takže na závěr bych tady uvedla jen motto od mého oblíbeného zpěváka: "Věř, běž a dokážeš."

Love

Koukej.
 Jsi 17-letý teenager a zamiluješ se do člověka, kterému je 23let. Společnost to nepodporuje. A proč? To nikdo neví. Řeknou ti, že se to nehodí, že je moc starý a ty moc mladý, že spolu nemůžete být.
Ale už je nezajímá to, že toho člověka máš rád...

 Dnešní doba je zlá. Lidé tě odsuzují kvůli toho, do koho se zamiluješ. Tvůj protějšek je silnější postavy, je starší, moc dlouhovlasý, bohatší, prostě nevyhovující ostatním a oni do tebe kvůli toho ryjou. Nelíbí se jim, tak ho pomlouvají. A nedojde jim, že ty ho miluješ takový, jaký je, že ti na něm záleží.

A co když někde někdo potká dva gaye? Tak to už vypukne válka. Jelikož dneska je hodně lidí proti gayům. Zajímavé je, že když to jsou dvě lesby, tak to tolik nevadí.
Ale zpátky k nim.
Proč společnost odsuzuje gaye? Vždyť to jsou taky lidi. A to, že to je proti přírodě je jen blbá výmluva... Když se mají rádi, tak proč by nemohli být spolu? Vždyť to není nechutné. To oni sami si taky můžou říct o nás, že my heterosexuálové jsme nechutní... Myslím, že to je hodně nespravedlivé.

Když se někdo má rád, když si spolu dva lidi rozumí, tak by měli být spolu. A nezáleží na tom, kolik jim je, jestli jsou odlišné, nebo stejné pohlaví, jaké jsou národnosti, jaké jsou barvy pleti, v jaké náboženství věří. Když jsou spolu šťastni, tak by spolu měli být a lidi kolem by je měli přestat napadat a ubližovat jim. Protože přiznejme si to, nikomu není příjemné, když ho někdo pomlouvá a mluví mu do toho, s kým má žít.

Taky mě dost udivuje, jak některým lidem záleží na tom, jak ten druhý člověk vypadá.
Vždyť na vzhledu by nemělo záležet. Mělo by to být tak, že bychom toho člověka měli milovat podle povahy a ne vzhledu.
Mi osobně na vzhledu nikdy nějak extra nezáleželo... Vždy jsem si vybírala podle povahy, toho, co měl v hlavě, jestli byl zábavný a jak se ke mě choval.

A kluci, jak nejlépe dostat holku? Asi něčím takovým ;)

Budu ráda, když mi tady napíšete, jaký je váš názor. Podporujete homosexuály? Vybíráte si partnery podle vzhledu? Co je pro vás důležité při výběru partnera? Jak jste na tom vy s názorem, když jsou dva od sebe třeba o 11 let? Za každý váš komentář a názor budu ráda :) Mějte se krásně :*

Nechápu. Nechápeš?

Nechápu, jak se může někdo usmívat celý den a potom po nocích plakat.
 Jak se fotky nikdy nezmění, ale lidé na nich ano.
Jak se může stát z nejlepšího přítele ten nejhorší. A nebo zvláštní je, když se z nejhoršího přítele stane nejlepší. Jak můžeš mít rád člověka, který ti kdysi ubližoval.
Jak se všechno změní za pár dní, týdnů, měsíců.
Jak si můžeš nechat ujít něco nebo někoho, o kom jsi jednou řekl, že bez něho nemůžeš žít. Jak si můžeš myslet, co je pro tebe nejlepší, i když ti to ubližuje.
Jak lidi, kteří řekli, že ti obětují každou sekundu, neumí pro tebe obětovat ani pár minut svého času. Jak lidé můžou slibovat i přes to, že ví, jak běžně porušovat sliby.
Jak tě lidi tak rychle dokážou vymazat ze svého života. Jak můžeš ponižit své srdce tím, že ho nabízíš někomu, kdo o něj nemá zájem.
 Nechápu, jak můžeš říkat, že ti to je jedno, když jde i na povrch vidět, že ti to rozhodně jedno není.
 Jak můžeš říkat, že ti to nevadí, že se nic neděje, že to je maličkost, když to není pravda.
 Jak jsou někteří lidi tak krutí.
A nechápu, že někteří lidé nedokážou pochopit, že to pro tebe skončilo, že chceš jít dál. Nedokážou to respektovat.

Na tomto světě nedokážu pochopit hodně věcí...

Cesty

Někteří lidé jsou velmi nerozvážní. Jiní neví, co mají dělat v nepředpokladatelných situacích a přijde jim občas vše zbytečné už v počátku, kdy je někdo/něco namočí do vody. Nejhorší na tom je, že se ani nezačali topit. Zbytečně brzo se vzdávají naděje, že bude vše lepší. Žijí dneškem, ne zítřkem.. A  tak mi přijde, že se snaží (když už není jiné cesty nebo nemůžou jinou cestu najít) jít o krok nazpět a být u těch a s těmi lidmi, se kterými jim bylo dobře a cítili se sví, v bezpečí.. Tedy mimo ohrožení daleko od naší pomyslné vody.
Když už se rozhodnou pro další krok vpřed, musí si být stoprocentně jistí, že se nebudou muset vracet a bude to to správné rozhodnutí. Nejspíš proto jsou stále na vážkách a nechtějí například navazovat nové vztahy, stýkat se s novými lidmi. Chtějí, aby bylo vše jako dřív. Bojí se, že by je to mohlo rozhodit v tom, jak se do budoucna rozhodnou, jak se jejich rozhodnutím změní jejich výhled a možnosti do budoucna. Mají strach, že se potopí úplně.
Začnou se utápět v jiných věcech postupně, až zcela a přitom si to sami ani neuvědomují.. Každou chvílí může přijít deprese. Ne taková, při které vám stačí několik milých slov od kamarádů, ale taková, při které máte strach z toho, co bude. Jestli to, co se kdy stalo, mělo svůj smysl a co by se změnilo na tom, kdyby se některé věci jednoduše vymazaly.
Bohužel, nic není jednoduché a hlavní je si uvědomit, že každá situace, která se nám kdy přihodila v nás zůstane ať chceme nebo ne. To jsou právě ty věci, které nám utvářejí charakter a pomáhají nám v tom, abychom se postavili na nohy.

  Stačí se jen vynořit a nadechnout a vše začne mít rázem jiný smysl ;)

Charakter

Nedávno mi můj kamarád poslal obrázek, na kterém bylo napsané: Hodně lidí by se asi leklo, kdyby viděli v zrcadle místo sebe, svůj charakter.
Přes noc jsem nad tím přemýšlela a něco na tom bude.
  Hodně z nás jsme se sebou spokojeni. Myslí si, že se k ostatním chovají dobře, že jejich činy jsou správné a jsou vlastně tak trochu dokonalí. Ale nevidí to, co vidí ostatní lidi.
 Znám lidi, kteří jsou k ostatním hodní, když se jim to hodí a potom, když jsou spokojeni, tak udeří a jsou ti nejhorší, které znáte.
 Jsou lidi, kteří používají intriky k tomu, aby byli úspěšní. Jdou si za tím, co chtějí, i přes to, že ubližují ostatním, že ne vždy jednají férově a tak, jak se správně má. Neohlížejí se, jdou si pro to, co chtějí a je jim všechno jedno. Tváří se jako vaši přátelé a pak, když to získají, vykašlou se na vás.
 Věřím, že kdyby se na sebe podívali do zrcadla, kdyby viděli to, jací jsou, nelíbilo by se jim to.
Teda aspoň doufám, upřímně, neznám člověka - špatného člověka - který by byl se sebou až tak moc spokojený.
 Když se nad tím tak zamyslím, každý máme nějakou tu špatnou vlastnost, neděláme vždy všechno až tak úplně suprově a top, jak po nás společnost požaduje. A kdybychom to všechno viděli, nelíbilo by se nám to.
Ale někdy by bylo potřeba, aby jsme viděli, jací jsme, protože se pak stane, že to přeroste do hrozné výšky a jsme nesnesitelní.

Priority

Když jsem byla v Praze, neodolala jsem a navštívila obří knihkupectví. Ulovila jsem tam knížku od Davida Menasche - Mělo to smysl? Sice byla trošku dražší, ale vypadala doopravdy dobře a říkala jsem si, že za to mi to stojí :) Ale nechci tady dělat recenze na knihu, kterou vlastně ještě nemám rozečtenou, takže pokračuju dále.
 David se v knížce zmínil o jakýmsi žebříčku hodnot a já bych o tom chtěla napsat pár věcí.

 

V životě máme dané určité hodnoty, které jsou pro nás důležité. 

Někdo má na první místě rodinu, někdo práci, někdo lásku, někdo peníze, někdo úspěšnost. Určitě každý to má trochu jinak, ale určitě každý nějaký má. 

 Ale uvědomil si někdo někdy, jak se nám tento žebříček utvoří? Že vlastně nemusí být ani náš. Že nám ho můžou vštěpovat rodiče.

  Mám kamarádku, která se strašně dobře učí. Neptejte se mě, jestli ráda, to netuším. No a rodiče ji už od malička říkají, že by měla jít na vysokou. Teď žije s tím, že prostě chce jít na vysokou. Jenže teď zjistila, že to až tak úplně nechce. Že učení ji až vlastně tak nebaví. No a objevil se problém. To, co si myslela, že je pro ní důležité, pro ni vlastně důležité není.

A o tom to je. Některé priority nám nastavují ostatní a my si myslíme, že to je to, co chceme. Ale doopravdy vlastně není...

Love

Pokud někoho opravdu milujeme, a vidíme spoustu chyb, kvůli kterým bychom osobu měli opustit, vždy bychom si měli najít ten jeden důvod, proč s nim zůstat.
Ano možná chodí všude pozdě, možná se neozývá každý den. Když jste s nim někde mezi kamarády, moc si vás nevšímá. Ne vždy má super náladu. Ne vždy vás objímá a drží za ruku. A někdy si vás třeba úplně až tak nevšímá. Není s vámi tak často, jak byste si představovali, nebo nemá dokonalé tělo, vlasy, oči a kdo ví co všechno.
Ale určitě vás moc miluje a vy ho. A pokud tohle není důvod zůstat, tak potom opravdu není už žádný.

Girlfriend

Být přítelkyní neznamená být jen krásná a atraktivní pro svého chlapce. Není to jen o tom nechat ho dělat sladké věci, když jsi na něho naštvaná a nechat se obdarovávat květinami a dárečky, když máte výročí. Není to jen o tom dělat holčičí věci aby si upoutala jeho pozornost a ne o pocitu, že jsi mocná když pokaždé udělá to co chceš ty.
Je to taky o tom být jeho partnerkou, která ho podporuje v každé příležitosti, která ocení všechno, co pro ni dělá a poděkujemu za to a taky o tom připomenout mu co musí a nesmí dělat. Podporovat ho v jeho zálibách a vždy se mu snaží porozumět. Přítelkyně je jednoduché pojmenování zodpovědnosti o kterém každé děvče  musí vědět, protože ty si naráz kámoška, sestra, druhá máma, učitelka a nejlepší přítelkyně.

:/

Děti..

Nechápu, co se s nimi stalo. Když jsem já byla v 5.třídě a potkala 16-leteho člověka, měla jsem z něho respekt a ani jsem nepípla. Dnešní děti mu do očí vmetou všechny sprosté slova, které kdy slyšely a myslí si, jací jsou borci...Kouří, pijou, mají sex. I když jim nebylo ani 15!

A dnešní doba? Hrůza. Abyste se někam dostali, potřebujete mít známosti. Už to není o tom, jak dobří jste. Přednost mají ti, kteří mají známosti.

Je důležité, jaké mám IQ, jak se umím chovat ve společnosti, jaký mám respekt ke starším, jak se umím chovat v rizikových situacích? Ale kdeže. Záleží na tom, jaké mám prsa, zadek, abych byla krásna, byla mrcha a každému dala a budu se mít krásně. A když k tomu budu kouřit, pít, hulit trávu, mít dítě, mít hippster styl, tak budu mít největší "swag".

Dneska uvidíš slušného člověka jen málokdy. A to je smutné...

Strach

Definice strachu:
Nebojíme se tmy, bojíme se toho co v ní je. Nebojíme se výšek, bojíme se pádu. Nebojíme se lásky,  bojíme se, že naši lásku nikdo neopětuju. Nebojíme se zamilovat, bojíme se, že to dopadne stejně.
  Máme strach, že špatné věci se nám budou opakovat znovu. Že špatný den nikdy neskončí. Že jednou na nás všichni zapomenou. Že přijdeme o své přátele a nebudeme se mít na koho obrátit. 

 Je všude kolem nás a každý ho má. I když tvrdíme, že ne :) 

Co bychom si měli uvědomovat

Měli bychom vědět, že láska není úsměv, ale pocit. Přátelství není procházka, ale důvěra. Život neni zlý, ale lidé v něm ho ničí. Že bolest, kterou vlastníme, nás jednou opustí.  Že ani nejnešťastnější chvíle netrvá věčně. Že jizvy jsou symbolem nové zkušenosti. Že po cíli přijde nový start a že žít je krásné.
Že časy,  když celá rodina byla pohromadě,  dva mladí lidé do sebe byli zamilovaní až do smrti a přátelství trvalo věčně, jsou pryč.
Že život ti nedává lidi, které chceš, ale dává, které potřebuješ. A proč? Aby tě ranili, aby tě milovali, aby tě opustili a aby z tebe vytvořili osobu, kterou ti bylo souzeno být.

  Také bychom měli vědět, že máme dávat, ale nedovolit, aby nás využívali. Milovat, ale dát pozor, aby naše ♡ nebylo zneužívané. Věřit, ale nebýt naivní. Poslouchat, ale neztrácet svůj vlastní hlas.
Že občas je potřeba některým lidem přestat lézt do zadku, aby nás přestali brát jako samozřejmost a pochopili, že nás taky můžou i jednou ztratit.
  A že život je nespravedlivý a ne vždy se vyplatí být hodný a ochotný. Že ty největší svině vždy dostanou to, co chtějí a ať se snažíme jakkoliv, stejně se vždy něco zkazí.
Že vždy je někde schované slunce a vyleze v tu nejlepší chvíli a to, že se nám jeden den nepodařil neznamená, že zítra to nebude lepší.

Název není

Myslím, že každá dívka by chtěla být tou, která bude svému příteli dělat jeho dny lepšími. A on potom jednou bude schopen říct: "Můj život se změnil od doby, kdy jsem ji potkal."
 Je taky pěkné, když život najednou dostane smysl. Vše je najednou jednodušší a máme konečně důvod, proč se den co den usmívat.
 To, že to občas není jednoduché, je jen důkaz toho, že ve dvou lze překonat jakoukoliv překážku.
Je to den, kdy nám do života vstoupí ten, který tam celou tu doby chyběl... Cítíte se šťastní, naplnění a jakoby vám už nic nechybělo.
Chcete druhému ukazovat lásku, ovšem nesmíme zapomínat, na jednu věc. Nesmíme milovat přespříliš, chceme-li býti milování. Protože pak vyčerpáme sami všechnu lásku určenou pro dva. A přemíra lásky, kterou dáváme, ničí možnost lásky, kterou bychom měli brát.
 Vztahy mezi dvěma lidmi jsou hodně složité a vlastně totálně nepochopitelné. Ale bez nich by to přece nebylo ono :)

Bouřka

Pozdní jaro a léto doprovází bouřky. Liší se podle intenzity ničivosti, spadaných srážek na metr čtverečný atp. Ale jak se cítím při bouřce? Je to chvíle, kdy nemyslím na následky, žiju jen v přítomnosti a nevnímám nic jiného, než zesilující bubnování velkých dešťových  kapek o plechovou střechu. Je dusno a ty kapky jsou tak osvěžující. Vlna napětí vám projíždí celým tělem a vy se cítíte tak.. jiní. Miluju ten pocit, když je bouřka. Mám strach, ale přitom je to tak vzrušující. Při každém zahřmění mnou projede vlna zvláštní radosti a zároveň mě zamrazí. Těším se, až bude bouřka přímo nad námi, kdy je cítit to napětí ve vzduchu... Ale bouřka nás obešla. Jako by se nám chtěla úplně vyhnout.. To je tak vždycky   (-_-)  

Zanechala po sobě jen pár kapek.

Jen jsem mohla závistivě koukat na tu pulzující záři v dáli a cítit opožděné dunivé hřmění vzdalující se bouře.

Hokej ♡

,,Čeští hokejisté podávají na mistrovství v Minsku otřesné výkony."

Přímo jako vystřižené z hlavní strany bulváru. Jo, naši to teď ke konci trochu projeli. Ale sami  v rozhovorech opakovaně přiznali, že už nemají sílu. Přece jenom každý souboj chtěli dotáhnout do konce a udělat všechno proto, aby obránili vlastní branku. Bojovali i v zápase s Francií, i když v tomhle souboji bylo více než jasné, že naši musí vyhrát. Nakonec máme "bramborovou medaili", jak se říká. Ale co. Češi, můžeme být pyšní na náš tým, že to dotáhnul až do semifinále! Hlavní je se zúčastnit, výhra je už jen bonus ;).

Mými nejoblíbenějšími hokejisty jsou všichni =3. Ale jinak asi Jágr (68), protože o něm slýchávám už od malička :)
A teď nová ☆ hvězda ★ Hertl (48) z toho důvodu, že má za sebou plno úspěchů, a to je teprve na začátku své hokejové kariéry ;)

Jak závěrem zhodnotit celé mistrovství? Určitě nemohu opomenout důležitou poznámku. A to tu, že rozhodčí tuto sezónu nesplnoňovali to, co se od nich přirozeně očekává a to spravedlivá rozhodnuti. Takové zneužití výsledků hodně ovlivnilo mnoho rozhodujìcích utkání v neprospěch takových států jako je třeba Česká republika.
              Co si myslíte vy? Máme to snad chápat jako přímý útok na náš "nároďak"?

Odejít?Zůstat?Zlepší se?

Občas se dostaneme do situace, kdy z našeho života někdo odejde nebo jsme nuceni odejít my.

 Nastane situace, kdy už dva lidé nemůžou být spolu, nebo nechtějí být spolu a proto se jeden raději vytratí, protože má pocit, že "to tak bude lepší". 

I když nechcete, aby odešel, musíte respektovat jeho rozhodnutí. Ale to, že odejde, neznamená, že vám skončil život. Že skončil váš příběh. Je to pouze to, že skončila jeho část příběhu.

 Problém je, že se říká: "Každý příběh končí šťastně. A pokud konec není šťastný, znamená to, že příběh ještě neskončil". 

 A co potom, když si člověk uvědomí, co udělal a chce vrátit? Vy jste si zvykli na to, že už u vás není, že skončila "ta jeho část", jenže pak vás přepadnou myšlenky: "Co když se zlepšil, co když vážně přijde ten šťastný konec, co když všechno bude úžasné"?

Je to složité, všechno je vlastně šíleně složité.
Protože děláme v životě rozhodnutí s tím, že si myslíme, jak to je pro všechny nejlepší. Ale pak nám třeba dojde, že to nejlepší není a je tady problém. A snažíme se to vyřešit, jenže stejně se vždy naskytne to, že jeden z nich nebude spokojený... 

Přála bych si, abych uměla řešit situace tak, aby to bylo prospěšné i pro mě, i pro druhou stranu. Jenže to je asi nereálné...

Someday..

Jednoho dne si uvědomíš, jak je pro tebe důležitá, co všechno by byla schopná pro tebe udělat. Pochopíš jak jí na tobě záleželo, že tu stále byla pro tebe, zatím co ty si tu byl pro jinou. Přijdeš na to,že ona byla ta, která si zasloužila to, co si dával vždy jiné.Jednou to přijde, ale v té chvíli už bude pozdě. Bude po všem. Ona tu už pro tebe nebude.Odejde,daleko od tebe. Někam, kde se nebudete moct vídat. Na místo, na kterém bude s někým jiným. S někým, kdo jí k nohám položí i modré z nebe jen aby se usmívala, jen aby byla šťastná jako nikdy předtím. A v té chvíli pochopíš, že si zůstal sám. Sám mezi všemi falešnými lidmi , mezi kterými nebude nikdo takový jako byla ona. Osoba, kterou jsi měl tak strašně rád. Člověk, pro kterého návrat by si spravil cokoliv na světě. V tom momentě ti dojde, že už se to nezmění. Odešla, a nic a nikdo ti jí nevrátí nazpět. Začneš vzpomínat na ty společné chvíle. Chvíle, které by si nejradši zopakoval. Promítneš si v hlavě ty momenty kdy jste se spolu smáli, kdy jste blbli jak malé děti. To období tvého života, o kterém by si nikdy neřekl, že skončí. Že ti bude jen další vzpomínkou do sbírky. Zůstaneš bezmocně stát a budeš jen poslouchat to ticho, které za sebou nechala. To prázdno, které po ní zůstalo. A v té chvíli bude zbytečné přemýšlet o tom, kdo má na tom vinu. Stalo se, nevrátíš to zpět. Spokojíš se s někým, kdo jí bude podobný. S někým , kdo ti bude připomínat osobu o kterou jsi přišel. Budeš se usmívat, říkat,jak jsi šťastný a v duchu si budeš uvědomovat,že nikdo nebyl, není a nebude jako ona. Osoba kterou jsi navždy ztratil.

První a poslední

Mám jednu důležitou otázku. Není ale dané, že je důležitá pro všechny. Někomu to možná přijde jako pitomost a v hlavě jej napadne jen plno otázek. Proč se vůbec někdo zaobývá takovými věcmi? A jaký k tomu má důvod? Ma vůbec cenu nad tím přemýšlet? A pokud ano, proč tedy je všude tolik otázek? Není přemýšlení právě o tom, klást si otázky a hledat odpovědi? A taky si občas myslíte, že na tu Vaši otázku žádná správná odpověď neexistuje? Že na ni nikdo nedokáže správně odpovědět? Proč mi v hlavě víří tolik mnohdy nesmyslných otázek?

Má tohle všechno vůbec smysl? A jestliže ti, co tvrdí, že vše má svůj důvod a smysl a vůbec všechno, proč tedy musíme myslet? Proč někdy nevypnout a neřídit se jen vlastními instinkty? Vám se nikdy nestalo, že jste si mysleli, že Váš mozek každou chvílí pod návalem otázek a myšlenek exploduje?

Jaký důvod tohle všechno má? Přáli byste si, aby existoval knoflík, kterým tohle všechno vypnete? Kterým se tenhle tok všemožných otazníků zastaví? Ale co potom? Jak se budeme všichni chovat? Stejně?
Každý z nás je jedinečný a má přeci svoje názory a myšlenky, nebo ne?
                          Já se ale ptám - jaký názor máš ty?

Alone

Často se setkávám s lidmi, kteří tvrdí, že jsou na všechno sami. Přijde mi to jako pěkná blbost. Vždyť vždy se najde aspoň jeden člověk,  který je s vámi. Ne všichni maji dvacet kamarádů, ale za to můžou mít tři, kteří by za něho dali ruku do ohně.... prostě a jednoduše nevěřím tomu, že jsme na vše sami. A když si to někdo myslí, měl by se zastavit a rozhlédnout se kolem sebe. Třeba právě ta slečna, která sedí v poslední lavici sama bude dobrá kamarádka. Nebo ten kluk co si hraje na drsňáka.
Jen prostě musíme koukat a nezapomínat, že sami nejsme :)

Dovoleno? Není dovoleno?

Nedávno jsem u nás ve městě viděla tenhle "bilboard". Konkrétně to je od IKEY.  Zaujal mě jednak tím, že jsem nic podobného viděla, taky tím, že mě donutil se nad ním pořádně zamyslet.
 Co se vlastně počítá, že je dovoleno? Kdo kdy řekl, co smíme a nesmíme? Samozřejmě když nemyslím zákony, školní řády a podobné věci....
 Někteří lidé si řeknou, že teď je normální, aby se nosily legíny a krátké tričko, aby šel co nejvíce vidět zadek. A najde se holka, která bude nosit sukně. A všechny s legínama na ni budou koukat. A říkat si, jak moc vybočuje z řady. Že tohle není dovoleno. A budou ji doporučovat, aby si taky vzala legíny, protože to je dovoleno....
Vídávám holky, které mají dlouhé hnědé vlasy, koženou hnědou bundu, už zmíněné legíny a tričko nad zadek. Objeví se holka s krátkými vlasy a hned ji každý říká "kluku" "jsi trapná" a tak.
 Kdo kdy řekl, že nemůžeme mít svůj styl? Že nemůžeme mít snídani k večeři a večeři k snídani? Že v 15. se nemůžu jít houpat na dětské hřiště? Že pořád musím mít samé jedničky, od  ráda do večera sedět doma a jen se učit a musím být ve všem dokonalá? Doopravdy mě to nebaví. Někdo něco určí a když to udělá jinak, tak je hned problém a jste divní a trapní. Někdy bychom se nad sebou měli zamyslet...

Sad

Vždycky jsem si říkala, že mi pokaždé vyjde to, abych tohle nemusela zažít. Že budu natolik šikovná a nikomu neublížím, abychom kolem sebe nemuseli takhle chodit.
 Protože je šílené, když potkáš člověka, se kterým jsi fakt něco zažil a děláte jakoby nic. Bolí to. Protože si potom představíš, co všechno jste spolu zažili a jste z toho smutní.
 Zažila jsem to. Potkala jsem člověka a dělal že mě nezná. A v tu chvíli jsem se cítila tak strašně. Proběhlo mi hlavou, jaké chvíle jsme spolu prožili a že už možná ani neprožijeme. Bylo to tak hnusné. A nejhorší je, že nemůžete nic udělat. Prostě to jen respektovat a nedělat nic. Případně taky se tvářit, jako byste ho neznali.
Nemám to ráda a doufám, že už to nikdy nebudu muset zažít.

About Me

Ze začátku bych chtěla přivítat všechny, kteří narazili na můj blog a ti, kteří tady přišli cíleně. Takže - ahojte! :)
Bloguju už asi nějaké 3 roky, ale musela jsem si založit nový. A bude o něčem jiném. Tady je pro začátek pár věcí o mě:
1. Jmenuji se Denisa, ale nenávidím to, takže raději Deni, popřípadně Deniska, Denča a nejhůř Denda.
2. Je mi 17
3. Bydlím na opačném kraji republiky od Prahy (takže prdel světa)
4. Bez hudby nedám ani krok. Pokaždé co jedu sama autobusem, tak mě uvidíte jedině se sluchátky :3 A co poslouchám? Tak od každého trochu. Nemám přímo oblíbeného autora, od každého mám třeba dvě, tři písničky.
5. Miluju žvýkačky, žvýkám pořád.
6. Přes červen/červenec budu pracovat a v srpnu mám volno, abych si mohla ty prázdniny taky užít.
7. Za každý komentář, vzkaz, názor jsem strašně ráda.
8.Každou chvíli mám jiné vlasy, nemám totiž ráda stereotyp.
9. Měla jsem ombre.

10. Miluju knížku "The fault in our stars". Strašně se těším na film :)

11. Pořád píšu jednoho smajlíka → :3 skoro všude :D
12. Mám tři sourozence. Velkého a malého bráchu a ségru :3



13. Když mám dobré téma, tak se dokážu rozepsat a je z toho hodně dlouhá slohovka.

14. Nenávidím hmyz.

15. Někdy bych zabíjela kluky za to, jak se chovají. 

16. Jsem hnědovláska (většinou) s zelenohnědýma očima. A malinká (160cm).

17. Když mi někdo řekne/napíše kompliment, culím se. Ale neumím ho přijmout :D

18. Když někomu radím, jsem strašný optimista. Ale jakmile jde o mě, jsem pesimista.

19. Když něco provedu, tak mě tak tíží svědomí, že se stejně přiznám.